Svátek
Svátek slaví sv. Bernadetta Soubirousová / sv. Damián de Veuster
sv. Bernadetta Soubirousová
»Bernadetta pohlédne k nejbližšímu topolu, aby zjistila, je-li tam ve výši snad přece jen někde v práci vítr, který se zachytil v šípkovém keři massabiellském. Strnule, bez dechu visí topolové listí, které se jindy tak snadno chvěje. Bernadetta obrací znovu tvář k jeskyni, která není dál než deset kroků od místa, kde sedí. Teď se planá růže znovu nehybně přimyká ke skále. Asi to byl předtím klam.
Ale tohle není klam! Bernadetta si protírá oči, zavírá je, otvírá, zavírá, otvírá, snad desetkrát za sebou – a přece to nezmizí. Denní světlo je olovnatě šedé jako předtím. Jenom ve špičatém lomeném výklenku skalní jeskyně prodlévá sytý jas, jako by tam zbyla starozlatá pohasínající zář nějakého nesmírně mohutného slunce. V té pohasínající záři vlnícího se světla někdo stojí, jako by byl vyšel z hlubin světa po dlouhé, avšak nenamáhavé a pohodlné cestě právě tady na světlo boží.
Ten někdo není zdaleka nějaký neurčitý přízrak, nějaký průhledný vzdušný útvar, nějaká proměnlivá snová vidina, nýbrž velmi mladičká dáma, jemná a půvabná, očividně z masa a krve, spíš malá než velká, protože pohodlně, aniž kde naráží, stojí v úzkém oválu výklenku…«
»Bernadettiny oči, podivně se třpytící, hledí do prázdna. Sestry se domnívají, že hledají na stěně kříž. Položí jí kříž na prsa. Bernadetta jej k sobě vášnivě přitiskne. Ale oči zírají do dálky. Najednou to celým jejím tělem trhne. Jako by ji nadzvedávala nějaká nová, čerstvá síla. A z prsou se jí vydere zvučný, žensky vibrující hlas, hlas pronášející vyznání, jež ve vzduchu dlouho doznívá:
„J'aime… Miluji…“«
(Franz Werfel: Píseň o Bernadettě; kap. 7; kap. 49)
Svátek slaví Irena
Toto původně řecké jméno vzniklo ze slova eiréné, „mír“. Bylo velice časté již ve starověkém světě, proto není divu, že se s jeho nositelkami setkáme v kalendáři několikrát.
