Svátek
Svátek slaví sv. Jan Damašský, sv. Barbora
V první polovině 8. století se v Byzantské říši rozhořel boj proti uctívání posvátných obrazů – ikon – a vůbec proti znázorňování nadpřirozených skutečností přirozeným způsobem, tedy obrazy a sochami. Říše se ocitla na pokraji občanské války a hrozilo, že křesťanské výtvarné umění zcela zanikne.
Tomu, kdo zná úlohu, kterou hrají ikony zvláště na křesťanském východě, je jasné, že nakonec takzvaný ikonoklasmus neboli boj proti obrazům prohrál. Jedním z těch, kdo se zvláště zasloužili o uchování úcty k obrazům našeho Pána, andělů a světců, byl svatý Jan Damašský (675–749):
„Jestliže ten, který nemá ani těla, ani formy, ani kvantity, ani kvality, a který přesahuje každou velikost díky vznešenosti své přirozenosti; jestliže ten – říkám – přestože byl božské přirozenosti, stal se otrokem, umenšil se do kvantity a kvality, a oblékl se do lidských rysů, maluj tedy na dřevo jeho obraz a předkládej ke kontemplaci toho, který se chce stát viditelným.“
„Krása obrazů mne vede ke kontemplaci podobně jako louka potěšuje oči a jemně vlévá slávu Boží do lidské duše.“
Jak je tomu vůbec s úctou k obrazům:
Z jazykozpytného hlediska je v podstatě lhostejné, zda znázorním nějakou skutečnost písemně, nebo obrazem; jestli napíšu, že Ježíš zemřel na kříži, nebo nakreslím obraz ukřižování, vyjde to nastejno. Písemná zpráva, v našem případě písemný záznam výpovědi o Bohu, je zobrazením stejně jako ilustrace biblické výpovědi – o to výhodnější, že je přístupná i negramotným lidem (proto se také např. ve středověku nazývaly chrámové malby, sochy a vitráže Biblia pauperum – Bible chudých, jelikož byly přístupné i těm, kdo si nemohli dovolit pořídit Písmo v knižním vydání nebo neuměli číst). Napíšu-li, že Bůh je jeden ve třech osobách, nebo namaluji-li popisovaný obraz, vyjadřuji tím tutéž skutečnost, ale volím různé výrazové prostředky. Ostatně písmena, jimiž je napsáno Písmo, jsou v podstatě také jen malé podivné obrázky…
Svatá Barbora se narodila roku 273 v Nikomedii a přibližně ve 14 letech se její rodina přestěhovala k dnešnímu Rieti. Její otec jménem Dioscorus byl totiž blízkým spolupracovníkem císaře Maximina. Tehdy také Barbora přijala křesťanství, což se setkalo s otcovým jednoznačným odporem. Barbora se pokusila utéci z domu a skrýt se v lese, byla však dopadena a předvedena před prefekta Marciana. Její soudní proces byl zahájen 2. prosince 290. Barbora při něm hájila své vyznání a vybízela svého otce, prefekta i ostatní přítomné k přijetí křesťanství. Dva dny nato, tedy 4. prosince, když všechny pokusy odvrátit ji od křesťanství selhaly, byla po krutém mučení popravena.
Legenda vypráví, že se jí otec snažil přimět k poslušnosti domácím vězením. Vyžádala si, aby v místnosti, kam byla zavřena byla ve zdi proražena tři okna – ke cti Nejsvětější Trojice. Proto ji jako svou patronku vzývají horníci a raziči tunelů. Její sochy často zdobívají silniční a železniční tunely i v našich dnech.
Svátek slaví Barbora
Původní význam tohoto jména Barborky asi nepotěší. Znamená, že ženě nosící toto jméno není nic „recht“ a pořád jenom „brblá a breptá“. Jinak je základem řecké slovo barbaros, což se překládá jako „cizinec“ nebo „barbar“. Řekové totiž cizincům nerozuměli a zdálo se jim, že ostatní jazyky neznějí pěkně a jsou breptavé a neznělé. Takže jsme se dostali opět k brblání.
Ať už je původ jména jakýkoliv, jisté je, že Barbora je stále více oblíbena. A to je dobře, protože je to jméno velmi pěkné. Málokterá světice má také tolik patronátů jako Barbora. Jen posuďte. Za svou si ji vzali horníci, sedláci, architekti, přidavači, pokrývači i zedníci, slévači zvonů, kováři, kameníci, tesaři, hrobníci, kloboučníci, kuchaři, řezníci, ale i děvčata, dělostřelci a zajatci. Vedle toho ochraňuje Barborka věže a pomáhá v nouzi. Spolu s Markétou a Kateřinou patří ke třem nejslavnějším pannám mučednicím.
