Myšlenka na den

Včera večer, když už byla tma, jsme měli s mužem dojem, že se udusíme všemi těmi smutnými a tísnivými zprávami ze světa. Vypli jsme televizní zprávy a trochu bezradně jsme na sebe koukali. Teď přece nemůžeme jít spát, neusnuli bychom po těch smutných záběrech a rozborech situací. Měla jsem všeho plnou hlavu a v břiše těžký kámen. Myslím, že můj muž na tom byl stejně. Navrhl: „Nepůjdeme se projít?“

Kývla jsem. Zdálo se mi to jako ten nejlepší nápad. Když totiž chodíme takhle pozdě večer na malou procházku, většinou se cestou modlíme. Večer je venku málo lidí a tolik nás neruší okolní vjemy. Vyrazili jsme. Modlili jsme se a bylo toho hodně, co jsme od Boha chtěli. Nebylo to pro nás, ale bylo to naléhavé. Byli jsme asi v polovině cesty a zdálo se, že jsme Bohu řekli všechno, co jsme měli na srdci. Myslím, že jsme oba shodně cítili úlevu. Bylo mi už trochu líp, kámen v břiše byl menší a lehčí. Člověku udělá dobře, když své neřešitelné starosti předá někomu, komu může důvěřovat.

Došli jsme k okraji parku. Kdyby bylo světlo, hledala bych očima rašící pupeny, okukovala bych zatím holé větvičky, kterými už ale proudí míza, a tak jsou tlusté a barevné. U toho bych klidně dokázala poslouchat, co vypráví můj muž. Byla ale tma a nic nebylo zřetelně vidět. Šli jsme cestičkou do kopce, která se vinula mezi keři a stromy, a mně se zdálo, že u cesty před námi po pravé straně je něco nepřirozeně světlého. Netušila jsem, co by to mohlo být. Můj muž o něčem zaujatě vyprávěl a ničemu kolem sebe nevěnoval pozornost. Přiblížili jsme se k tomu místu a já se zastavila. Hned vedle cesty rostl hustý keř a ten teď světle kvetl. Jeho větvičky byly obsypány drobnými světlými kvítky. Jako kdyby tam sestoupil jasný oblak. Přinutila jsem muže, aby se taky zastavil a nechala ho doříct větu. Pak jsem mu ukázala na keř. Pokýval hlavou a pokračoval v řeči. Šli jsme ruku v ruce dál směrem k domovu.

Nic mu to neřeklo. Hm, nevadí, tak to bylo jen pro mne, dumala jsem. Potkat na procházce ještě pustým parkem rozkvetlý keř, v tom nemůžu nevidět Boží ruku. Jasně, že to byl jeho vzkaz ke mně. Kámen v břiše se úplně rozplynul.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.